Tato základní povinnost všech advokátů ve vztahu k jejich klientům je stanovena ustanovením § 16 odst. 1 zákona o advokacii a dále je podrobněji konkretizována v ustanovení čl. 6 Etického kodexu a v ustanovení čl. 2.7. Evropského kodexu. Prvotní povinnost advokáta, od které se jeho další povinnosti odvíjejí, je v Etickém kodexu specifikována tak, že oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta i ohledy na ostatní příslušníky advokátského stavu, což může v obecné rovině vystihovat latinské přísloví - "Dura lex sed lex".(Tvrdý zákon ale zákon.) Vlastní advokátovy zájmy zde budou především zájmy ekonomické, podnikatelské, právní i osobní. Důraz je ale i kladen na nezávislost advokáta při hájení zájmů klienta na jakýchkoliv vnějších vlivech. Klient tak získává k obraně svých práv osobu právně erudovanou, ale i osobu nezávislou na vnějších i vnitřních vlivech, a to po stránce finanční, právní i morální. Obrazně je možno říci, že advokát je při řešení určité právní věci závislý jen na klientovi a jeho pokynech a zájem klienta je tak pro advokáta jedinou věcí cui bono. Pochopitelně je toto tvrzení poněkud zjednodušující, a to zejména v tom, že advokát se při své činnosti musí pohybovat v mezích právních a stavovských předpisů, které tak vytvářejí mantinel advokátní činnosti.
"Jednou z povinností advokáta je postupovat tak, aby byly oprávněné zájmy klienta řádným způsobem chráněny a prosazovány, k čemuž je advokát povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky, které mohou sloužit zájmům klienta v právní záležitosti, jež je předmětem smlouvy mezi advokátem a klientem o poskytnutí právní služby, tj. jak prostředky procesněprávní povahy, tak povahy hmotněprávní, pokud není výslovně sjednáno, že se smlouva mezi advokátem a klientem vztahuje pouze na některé konkrétně vymezené úkony, nebo je tato povinnost vyloučena pozdějším výslovným pokynem klienta."
Nelze si nepovšimnout, že vázanost advokáta založená ustanovením § 16 odst. 1 zákona o advokacii je postavena na vyšším principu, než je vázanost právem, a to na principu vázanosti zákonem a - nebo - stavovským předpisem. Tato zákonná formulace může v důsledku znamenat, že advokát je obdobně jako soudce oprávněn posoudit soulad podzákonné normy se zákonem a řídit se pokyny klienta jen pokud jsou v souladu se zákonem.
Zákon například stanoví, že pokyny klienta, které jsou s těmito předpisy v rozporu, není advokát vázán a musí o tom svého klienta přiměřeně poučit. Jinou povahu má takzvaná nevhodnost pokynů klienta. Pokud advokát nabude dojmu, že pokyny jeho klienta jsou nevhodné, měl by ho na tuto nevhodnost upozornit. Pokud si však klient bude dále trvat "na svém", bude muset advokát takový pokyn uskutečnit. Toto je jasným projevem určujícího postavení klienta ve vztahu advokát a klient a důkaz nadřazení zájmů klienta nad zájmy advokáta.
K tomu mi dovolte jeden krátký citát z kárné praxe České advokátní komory:
"Jde o závažné porušení povinností advokáta, jestliže při sepisu smluv o převodu vlastnictví bytových jednotek se dopustí chyb, které navíc na výzvu katastrálního úřadu včas neodstraní, a navíc s klientem nekomunikuje."
Dále je tímto projevem například také výslovný zákaz pro advokáta, aby bez souhlasu klienta ověřoval pravdivost nebo úplnost skutkových informací poskytnutých klientem. To znamená, že pochybnosti o údajích od klienta nemůže advokát podrobit vlastnímu zjišťování (například dotazem u svědků či jiných osob). Na druhou stranu bude vinou klienta, pokud se advokát na základě této "nakázané slepé důvěry v klienta" vydá při řešení případu směrem, který se ukáže být špatný (například v důsledku nepravdivého alibi sděleného advokátovi obviněným klientem bude iniciován výslech svědků, kteří v konečném důsledku pouze přispějí k odsouzení tohoto klienta). Tento zákaz ověřování informací se pochopitelně nevztahuje na právní informace, neboť jejich získání a zpracování je primárním cílem advokáta a ten tedy není vázán právním posouzením případu ze strany klienta, byť mnohdy klient přichází k advokátovi s již vyhraněným názorem na vhodný postup ve věci. Zde je samozřejmě nejlepším řešením vzájemná diskuse (případně spojená s vysvětlením právního pozadí případu ze strany advokáta), která by měla v ideálním případě vyústit ve společný náhled na právní stránku případu; někdy však je výsledkem těchto debat i ukončení vzájemné spolupráce.
Advokát při prosazování práv a zájmů klienta musí jednat svědomitě a čestně a volit a užívat všechny dostupné právní prostředky, jinými slovy poskytovat právní služby dle zásady de lege artis. Konkrétní způsob jednání advokáta (slovní a písemný projev a jeho kultura) je pochopitelně na něm. Například by měl klienta upozornit na pravděpodobnou beznadějnost eventuálního právního sporu, případně jeho pokračování (řízení o odvolání či dovolání apod.), a tím také samozřejmě naplnit povinnost upřednostnit zájmy klienta nad zájmy svými, v tomto případě ekonomickými. Klient často preferuje dosti vyhraněný přístup k ostatním zúčastněným osobám, který nejenže by mohl být kontraproduktivní, ale pokud by se takto choval i sám advokát, snižovalo by toto jednání i důstojnost advokátního stavu v očích veřejnosti, která je již tak v tomto pohledu sama o sobě dosti podlomena. Z takového důvodu je advokátům uložena povinnost jednat poctivě, čestně a slušně a jejich projev při výkonu advokacie musí být věcný, střízlivý a nikoli vědomě nepravdivý - nesmí snižovat důstojnost advokátního stavu; advokát je rovněž i povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Dle jednoho zajímavého případu z kárné praxe je například závažným porušením takových povinností advokáta, pokud před svým jménem používá neoprávněně akademický titul.
Pokud se však vrátíme k zákazu vědomě nepravdivých projevů advokáta, tak ten se zase může dostat v praxi do kolize s doporučovanou otevřeností klienta vůči advokátovi. Tento konflikt je vyostřen pravidlem dle ustanovení čl. 17 odst. 2 Etického kodexu, že advokát nesmí v žádném řízení (soudním či jiném) uvádět údaje, ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta. Neboli, sice je správné, aby advokát o případu věděl všechny údaje v plném rozsahu, ovšem pokud ví, že věrohodná osoba, která má dosvědčit obžalovanému jeho alibi, lže, nesmí advokát navrhnout její výslech, což však může v konečném souhrnu paradoxně přispět k vynesení odsuzujícího rozsudku. Pokud o nepravdivosti alibi informován nebude a výslech navrhne, nelze vyloučit, že klient bude osvobozen. Z tohoto pohledu se nelze divit, že klient velmi často váhá se sdělením citlivých údajů svému advokátovi a že advokát je velmi často postaven před volbu upřednostnit imperativ ochrany práv a oprávněných zájmů klienta před jeho stavovskými povinnostmi. V tomto ohledu dále advokát například nesmí činit v zastoupení klienta právní úkony ještě předtím, než tento klient vypoví plnou moc svému dřívějšímu zástupci, jinak by tento postup byl rovněž porušením Pravidel profesionální etiky a tedy i jeho stavovských povinností. Mezi porušení pravidel profesionální etiky dále patří zejména, pokud advokát nereaguje na žádosti nového advokáta svého bývalého klienta o podání informace o průběhu dosavadního zastoupení, osočování jiného advokáta bez konkrétních a prokazatelných poznatků, i kdyby k takovému jednání dal příkaz sám klient, nebo urážlivé výroky na adresu protistrany, i kdyby byl advokát o jejich pravdivosti vnitřně přesvědčen, a rovněž tak urážlivé výroky o soudním rozhodnutí. Stejně tak je porušení stavovské etiky, pokud advokát nepředloží soudu plnou moc a tím způsobí, že není vyrozuměn o jednáních, na které se v důsledku toho nedostavuje.
