Manželství je právně definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem, jehož hlavním účelem je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Uzavřením manželství vznikají manželům v zásadě shodná práva a povinností osobního a majetkového charakteru, mezi které řadíme i vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely, přičemž primární zásadou pro tyto práva a povinnosti je zásada rovnosti.
Problematika vyživovací povinnosti mezi manžely byla zákonodárcem zařazena do části druhé OZ, upravující rodinné právo, a spadající do dílu práv a povinností manželů. Cílem právní úpravy je zajistit stejnou životní úroveň pro oba manžele. Dle současné úpravy mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. V případě kolize více druhů vyživovacích povinností je vyživovací povinnosti mezi manžely zákonem přiznána přednost před vyživovací povinnosti dítěte i rodičů (§ 697 o. z.).
Právo na výživné je považováno za osobní nezadatelné právo. Vyživovací povinnost vzniká uzavřením manželství a trvá po celou dobu jeho existence. Právní úprava vyživovací povinnosti mezi manžely vychází z několika zásad:
- Zásady rovnosti a důstojnosti v právech a povinnostech manželů (viz. čl. 1 LZPS),
- Zásady vzájemnosti, podle níž mají manželé vůči sobě vzájemnou vyživovací povinnost,
- Zásadou solidarity, kdy by k plnění vzájemných práv a povinností mělo docházet dobrovolně, v rámci vzájemné podpory a pomoci,
- Zásadou stejné hmotné a kulturní úrovně mezi manžely jež spatřuje společensko-ekonomickou funkci a význam institutu manželství.
Vyživovací povinnost vznikne i tehdy, bylo-li uzavřeno manželství i přes vady způsobující jeho neplatnost, a trvá až do doby, než soud takové manželství prohlásí za neplatné. Jinak tomu je za stavu zdánlivého manželství, kdy pro závažná porušení zákonných náležitostí manželství vůbec nevznikne. Se zánikem manželství zaniká společně i vyživovací povinnost manželů, tj. od okamžiku právní moci rozsudku o rozvodu manželství, smrtí jednoho z manželů, prohlášením jednoho z manželů za mrtvého, změnou pohlaví či prohlášením manželství za neplatné.
Od manželství je nutné odlišit společné soužití muže a ženy. Vzájemná vyživovací povinnost mezi druhem a družkou zásadně nevzniká, a to ani s ohledem na délku trvání tohoto svazku, nebo i přes to, že společně hradí své potřeby, anebo společně vychovávají dítě.
Zákon předpokládá, že vyživovací povinnost bude mezi manžely plněna dobrovolně a zcela automaticky na základě morální povinností vůči druhému manželovi. Právo domáhat se plnění vzniká manželovi za situace, kdy druhý manžel neplní svou vyživovací povinnost, popřípadě plní-li ji v nedostatečném rozsahu. V takovém případě je řízení o přiznání výživného zahájeno zásadně na návrh jednoho z manželů.
Rozsah vyživovací povinnosti
Oběma manželům má být zajištěná v zásadě stejná hmotná i kulturní úroveň – zákon vychází z tohoto základního požadavku při určení rozsahu vyživovací povinnosti.
Úkolem výživného je zajistit samotnou výživu, ale i být prostředkem pro pokrytí dalších osobních potřeb, mezi které je možné zahrnout i náklady na kulturní, sportovní či rekreační aktivity nebo náklady na výkon zaměstnání. Pro posouzení rozsahu je důležité přihlédnout k výši příjmů každého z manželů, k jejich osobním poměrům, ke způsobu života a konkrétním potřebám manželů, jako i k tomu, kdo a v jakém rozsahu pečuje o společnou domácnost.
Zneužití práva na výživné
Právní ochrana se neposkytuje zjevnému zneužití práva. Výživné není možné požadovat v rozporu s dobrými mravy.
Pokud se jeden z manželů domáhá soudní cestou přiznání výživného, soud musí brát zřetel na to, zda není právo zneužíváno. V praxi se bude jednat zejména o případy porušování zákonem přiznaných práv a povinností manželů, nebo i manželské věrnosti. Důvodem pro nepřiznání výživného může být tedy porušení manželské věrnosti, hrubé chování jednoho z manželů či přímo případy domácího násilí apod.
Kdyby si ku příkladu u soudu uplatňoval nárok na výživné ten z manželů, který opustil rodinnou domácnost (např. kvůli novému partnerovi) a převážně se podílel na rozvratu manželství, zjevně by tím zneužíval své právo na výživné. Za zneužití práva na výživné je považováno také požadování výživného tzv. věčnou rozvedenou manželkou, která dlouhodobě žije ve společné domácnosti s druhem nemajícím zákonnou vyživovací povinnost. Za zjevné zneužití práva požadovat výživné se považuje i situace, kdy se domáhá práva na výživné rozvedený manžel a je zjevné, že jeho neschopnost samostatně se živit nemá příčinu v manželství.
