Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem
Vyživovací povinnost rodičů trvá až do doby, než jsou děti samy schopny se živit. Z toho lze vyvodit, že zánik vyživovací povinnosti vůči dětem nikterak souvisí s věkem dítěte, vyživovací povinnost tedy nezaniká ani dosažením zletilosti dítěte.
Pokud se dítě po dosažení zletilosti věnuje přípravě na své budoucí povolání a vede smysluplné studium, trvá vyživovací povinnost rodiče až do konce jeho studia. Na druhou stranu nelze po rodičích spravedlivě požadovat placení výživného na tzv. „věčného“ studenta, zejména pokud by dítě řádně nepokračovalo ve studiu, když by opakovaně studovalo školu stejného stupně, nebo když by se dítě řádně nepřipravovalo během svého studia – pokud by mělo dítě celou řadu absencí a nedosahovalo ani průměrných studijních výsledků. Rovněž nelze výživné po rodiči požadovat za situace, když by dítě střídalo školy bez toho, aniž by některou z nich dokončilo. Vyživovací povinnost může naopak skončit i před dosažením osmnáctého roku, pokud dítě ukončí školu a nemá v úmyslu pokračovat v dalším studiu.
Při určování výše výživného se vychází ze zásady vzájemnosti a solidarity, což znamená, že děti mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při rozhodování o určení výživného hrají klíčovou roli zejména jaké jsou odůvodněné potřeby dítěte – bude důležité zkoumat jeho věk, zdravotní stav, jakým zájmovým činnostem a koníčkům se věnuje, jaké jsou výdaje na školní pomůcky a aktivity ve škole. Na druhé straně se musí posoudit i možnosti, schopnosti a majetkové poměry rodičů – přihlíží se k příjmům rodiče, jeho majetku, nebo dalším vyživovacím povinnostem vůči jiným dětem či dalším osobám. Jestliže to majetkové poměry rodiče umožňují, může se stanovit, že část výživného bude hrazena v pravidelně opakujících se částkách (tzv. běžné výživné) a část se bude spořit na účet dítěte.
Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům
Vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je vzájemná. Za situace, kdy jsou děti schopny se živit, jsou povinny zajistit v případě potřeby svým rodičům slušnou výživu. Vyživovací povinnost se týká všech dětí, i když výše výživného není pro každého stejná – každé z dětí plní svou vyživovací povinnost vůči rodičům poměrně ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí.
Pod pojmem slušná výživa je myšleno zabezpečení odpovídající slušnému bydlení, stravování, zdravotní péče, zajištění sociálního a kulturního vyžití, oblečení. Děti však nejsou povinny zajistit rodičům výživu a životní úroveň, která by byla shodná s jejich úrovní.
V případě, kdy se rodiče stanou nemohoucí, respektive nemají dostatek peněz na svou obživu, a děti jim neposkytnou podporu, mohou se domáhat podpory soudní cestou. Soud při svém rozhodování o přiznání výživného bude především zkoumat majetkové poměry dětí a rodičů a kvalitu vztahů mezi rodiči a dětmi. Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy – soud nemusí přiznat právo na výživné rodičům, kteří v době, kdy se měli o děti starat, je zanedbávali, nebo dokonce i týrali nebo zneužívali.
Za určitých okolností mohou mít prarodiče vyživovací povinnost vůči svým vnoučatům, a to platí i obráceně. Pokud nebudou dospělé děti schopné se starat o své rodiče, vyživovací povinnost přechází na další příbuzné osoby v řadě přímé. Vnuci už ale nebudou povinní zajistit rodičům slušný standard, nýbrž pouze nutnou výživu.
